THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Norové EXTOL bezesporu patří mezi tu dnes již nemalou řádku kapel, kterým je svěrací kazajka v podobě žánrových mantinelů těsná a na každém z alb to také vždy dokázali náležitě demonstrovat, ať už v podobě netradiční, vynalézavé strukturace skladeb, instrumentální propracovanosti nebo v neposlední řadě především žánrovými fůzemi. Ovšem zatímco bezesporu velmi zajímavá, i když zpočátku možná nepříliš stravitelná, nahrávka „Synergy“ zachytila kapelu v období technicky precizního a mírně archaického thrashového rozjímání, „The Blueprint Dives“ znamená z tohoto pohledu obrat téměř o 180 stupňů.
EXTOL i nadále představují kapelu, která si jde svou cestou, nebojí se pracovat s prvky různých metalových žánrů, přicházet se zajímavými nápady a úhly pohledu, nicméně instrumentální ekvilibristika a složitost za každou cenu již není účelem. Kapela jakoby našla skutečné jádro svého hudebního vyjádření a drobné kudrlinky a nesouměrnosti zahladila pod povrch nebo ku prospěchu věci zcela odstranila jako nepodstatné a dodala tak svému projevu potřebné kompaktnosti a harmoničnosti, aniž by došlo ke ztrátě pestrosti včetně podstatně modernějšího vyznění podepisujícího se velmi kladně na konečné podobě skladeb. Na druhé straně, pokusit se alespoň rámcově zařadit nynější polohu EXTOL je věc značně ošemetná. Z kdysi převládajících thrashových postupů, resp. letmých death metalových vlivů zůstalo pouze to nejlepší, nyní pak výrazně obohacené o naléhavou emo coreovou vypjatost a řezavost, v těch nejklidnějších okamžicích pak sahající až k rockové uvolněnosti. V tomto duchu také dostává, především pak ve výrazných refrénech, mnohem větší prostor čistý zpěv vokalisty Petera, který od minulé desky doznal podstatného zlepšení. V rychlejších a tvrdších pasážích ovšem i nadále hraje prim vypjatý téměř hard coreový „křik“, případně black metalový „skřehot“.
Tentokráte se hudebníci uchýlili ke konvenčnější výstavbě skladeb, což by mohlo být z určitého uhlů pohledu chápáno jako úlitba přístupnosti širší posluchačské základně. Ovšem opak je spíše pravdou. Nečiní tak na úkor jejich kvality a stejně tak předpokládané jednoduchosti. Pouze trochu jiným způsobem pracují se strukturací a dynamikou, promyšlenou změnou temp a nálad v podobě riffujících pasáží propletených výraznými melodickými linkami až po uvolněné okamžiky podpořené Peterovým zpěvem. Tam, kde byla dřívejší komplikovanost přimočarě viditelná, je nyní spíše umně ukryta. Album je podobně jako u Dánů RAUNCHY nabito živelností a energií, která se projevuje nejen v tvrdších momentech, ale intenzitu neztrácí ani v klidnějších pasážích a dobře zapamatovatelných refrénech.Ty jsou ostatně velmi častým jevem a obrušují jinak vesměs stále dosti ostré hrany. Co trochu kazí dojem z jinak výborného alba, které vás již od začátku vtáhne a nepustí, je fakt, že v druhé půli mírně ztrácí tah na branku, a to především díky nevýrazné baladě „Lost In Dismay“ a z části i závěrečné „The Death Sedative“, jenž narušují jeho celistvost.
Zdá se, že EXTOL na aktuální nahrávce našli jim plně vyhovující polohu, jakýsi kompromis mezi komplikovaností a přístupností, který jim plně umožňuje realizovat a prezentovat přehršel zajímavých nápadů spolu s příklonem k podstatně emocionálnějšímu vyznění, než bylo zvykem. Transformace do nového kabátu a produkce neodebrala nic na kvalitě, spíše zdůraznila, že existují i jiné cesty, jak se dále vyvíjet bez nutnosti pobíhat v uzavřeném kruhu a působit tak sterilně. EXTOL mají v dalším směřování našlápnuto více než dobře a věřím, že i v budoucnu se bude na co těšit.
Výrazně jiná přesto o nic méně dynamická tvář EXTOL, která nikterak nerezignuje na dřívější propracovanost a progresivní cítění, ale odráží se především ve vyzrálosti a kompaktnosti materiálu. Výsledek navíc potvrzuje, že kapela nalezla polohu, která teprve nyní dává plně vyniknout jejímu potenciálu, aníž by tento fakt museli hudebníci demonstrovat samoúčelnou technickou a instrumentální přeplácaností.
8,5 / 10
Peter Espevoll
- zpěv
Tor Glidje
- kytary
Ole Sveen
- kytary
David Husvik
- bicí
John Mjåland
- baskytara
Hosté:
Anders Salomon Lidal
Magnus Westgaard
David Wallumrød
1. Gloriana
2. Soul Deprived
3. In Reversal
4. Pearl
5. From The Everyday Mountain Top
6. Another Adams Escape
7. The Things I Found
8. Lost In Dismay
9. Essence
10. Void
11. The Death Sedative
The Blueprint Dives (2005)
Synergy (2003)
Undeceived (2002)
Paralysis (EP) (2001)
Mesmerized (MCD) (1999)
Burial (1998)
Datum vydání: Pondělí, 21. února 2005
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 49:45
Severskí VOIVOD, thrashoví RUSH - to sú EXTOL. Chuťovka pre fanúšikov OPETH, rovnako tak pre priaznivcov MESHUGGAH - aj to sú EXTOL. Fantastickí muzikanti, skvelí, prefíkaní skladatelia - namotajú vás na (nebojím sa použiť ten termín!) rádiovú hitovku "Pearl", aby z vás vzápätí vytriasli dušu extrémnym metalovým náterom. Objavovanie krásnych melódií pod paľbou miestami až metalcoreovej brutality - jednoducho EXTOL.
Rok 2005 je naozaj bohatý na výborné albumy!
Norové EXTOL udělali od minulé desky „Synergy“ výrazný krok vpřed, svůj thrashing provzdušnili a prokombinovali, vytvořili bohatou směsici stylů, postupů i temp, nic však nepřeplácali. Metalová ostrost zůstala, přesto zde vykvetly působivé nálady a různorodost vokálu to vše dobarvila do podoby pro mě jednoho z nejkvalitnějších počinů letošního roku. EXTOL vyplnili má očekávání, která jsem vyslovil v souvislosti s minulým albem. Takhle nějak si představuji moderní metal. Škoda jen trochu slabšího závěru alba.
Po nedávných výrazných personálních změnách EXTOL výrazně kultivovali svůj projev, zakulatili zvuk a přidali hloubku, aniž by ztratili ze své dravosti a instrumentální zručnosti. Pokud někdo hledá výborný melodický metal, který tvoří vkusnou alternativu k povrchním nu-metalovým bandám, nemůže u EXTOL nepochodit.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.